Pick of the week

Život ve vzpomínkách

15. march 2018 at 11:28 | Liliane
Téma týdne, které dokonale vystihuje to, jak svůj život vedu. Vzpomínky.


Není to dobře. Ano jistě, vzpomínky jsou důležité, ale žít v nich? Utápět se v nich? V těch okamžicích, které již nikdy nenastanou? Ne, to nemůže být dobře.
Vzpomínky si žijou vlastním životem. Uchovávají lidi takové, jaké si je pamatujeme. Ne takové, jakými se třeba stali. A všechno se mění, ať chceme, nebo ne. Nezabráníme tomu. Tak proč je tak těžké ty změny přijmout? Proč se raději vracíme k tomu, co bylo? Proč chci vrátit čas?
Byly to lepší časy? Možná. Ale za pár let budou právě tohle, i tento okamžik, "staré dobré časy".
Na co si vlastně tvoříme vzpomínky, když po naší smrti budou zapomenuty? Všechno bude zapomenuto. My budeme zapomenuti.
Lidský život je tak nepodstatný.

Tenho saudades tuas.

S tužkou v ruce

1. march 2018 at 9:36 | Liliane
Nejsem, co se kresby týče, zrovna nadaný člověk. Nicméně, když jsem na střední seděla v lavici, poslouchala výklad, který mě moc nezaujal, čmárala jsem si tužkou do sešitu různé věci. Ať už to byly jednoduché obrázky, třeba pavoučci nebo jiný hmyz (neptejte se), nebo nějaké nápisy, či naprosto nesmyslné obrazce. S tužkou v ruce jsem přestala vnímat a vyjádřit věci, které bych třeba slovy vyjádřit ani nedokázala.


Kdyby se dějiny odehrály jinak.

31. october 2016 at 15:36 | Liliane
První věc, která mě napadla byly světové války. Protože především ty nás všechny nějakým způsobem navždy poznamenaly. Ve školách nás učí o hrůzách, které se udály. Prarodiče možná ještě dokonce pamatují. Možná máte v rodině předky, se kterými to tehdy dopadlo zle. Co kdyby se žádné války, ať už ty světové, či jakékoliv jiné, nikdy neodehrály?

Svět je jen naší představou.

25. october 2016 at 15:40 | Liliane
Nedávno mi jeden velmi moudrý člověk řekl, že my jako lidé nepatříme nikomu. Ani svým rodičům, kamarádům či komukoliv jinému. Podle něj náležíme světu.

art

Neboj se být svůj.

12. october 2016 at 20:06 | Liliane
Žila byla jednou jedna dívka, krásná dívka, plná mladistvé energie, se sny a tajnými tužbami, jako všechna ostatní děvčata v jejím věku. Avšak, v něčem se lišila. Když se jí její vrstevnice zeptaly, jakou hudbu poslouchá, neodpověděla tak, jak ostatní očekávali. Když se jí lidé zeptali, proč se tak divně obléká, co jim na to měla odpovědět? Když se jí lidé smáli, chtěla být co nejdříve doma, zachumlat se do teploučké peřiny a už nikdy nevylézt. Styděla se. Styděla se za to, co se jí líbí a co má ráda, pro co žije. Zkrátka, bála se být svá. A tak se pomalu začala podobat obrazu ideálního teenagera dnešní doby. Přestala poslouchat hudbu, která ji naplňovala, přestala se oblékat stylem, který jí byl blízky, přestala dělat věci, které ji dříve bavily a to jen z toho důvodu, aby se vyhnula posměchu a předsudků lidí "normálních".

 
 

Advertisement